Jít do obsahu fóra

Nejsi přihlášen. Přihlas se nebo se zaregistruj.


Audioweb.cz » Teorie & praxe, download » Chcete opravdu postavit kvalitní reprosoustavy?

  Stránky: 1

Chceš reagovat? Musíš se přihlásit.

RSS

Příspěvky [1]

1

Téma: Chcete opravdu postavit kvalitní reprosoustavy?

autor: Jiří Michálek, zdroj: bývalý gmx.cz

K sestavení tohoto článku mě mimo jiné vyprovokoval docela rozšířený názor, že zvládnout návrh reproduktorové soustavy je dnes s využitím výpočetní techniky v podstatě jednoduché. Všechny mé dosavadní zkušenosti sice mluví jasně o opaku, ale budu dbát na to, abych informacemi případného "domácího" konstruktéra obohatil, nikoliv odradil a zároveň aby článek měl co nejširší záběr. Řekněme, že zde zveřejňuji v dosti komprimované a heslovité podobě část svého know-how.

V textu nenaleznete však příliš technických dat a vzorců, pokusím uvést tuto problematiku z jiného úhlu. Po stránce technické (výpočty, teorie, elektroakustika) udělal mnoho práce pan Bohumil Sýkora, který před časem zveřejnil velmi dlouhý a podrobně osvětlující návod na stavbu soustav v Amaterském radiu (1997-8). Obecné principy konstrukce zase popisoval M.Láb v magazinu HiFi (6-9/99). Něco základního o parametrech naleznete i na těchto stránkách ve článcích A Discourse On Speakers Enclosures a Loudspeakers Tutorial aneb jak na bedny.

Nicméně problematika je tak široká, že nikdy nemůže být jakýkoliv článek zcela vyčerpávající, Já se svým textem mířím kamsi doprostřed, se záměrem zmíněné i jiné články doplnit, popřípadě glosovat některé zavedené postupy či pojmy. (Navíc i přístupy ke konstrukci mohou být různé. Pokud se však jedná o matematický popis jednotlivých vztahů a vlastností, odkazuji čtenáře na technickou literaturu.)

V českém "hifistickém" světě, který má velkou tradici a jistě se má čím chlubit v podstatě převládá explicitně racionální a vědecký rys pohledu na konstrukci audiokomponentu, mnohdy však také hraničící s omezujícím technokratismem. Tento způsob přístupu má svůj zápor ve svazujících předpokladech:

  • co neumíme změřit (anebo v parametrech není definováno), neexistuje, popřípadě zanedbáme či nahradíme ...

  • hledáme jen poměrně úzký cíl určený známými parametry s jakousi vizí jediného ideálního komponentu.


V obou případech jde myslím o zvláštní druh omylu, protože pomíjí v důsledku intuitivní složku práce, psychoakustické aspekty, fyziognomii lidských orgánů a vkus posluchače. Je to, jako kdybychom chtěli jen jeden druh auta, univerzálního a ve své vizi dokonalého, lišícího se jen výbavou a motory. Dle mého nelze odtrhnout komplexní signál, protékajícího k posluchačovým uším, od jeho skutečné podstaty, kterou je hudba, kreativní umění. I při snaze docílit co nejvěrnější reprodukce můžeme jít po cestách různých interpretací. Pokud vložíte notový zápis do sebelepšího software a máte k dispozici ty nejmodernější syntezátory, stejně nemůžete očekávat výsledek adekvátní produkci orchestru složeného z lidských bytostí. Nyní nemluvím o technických omezeních takového postupu, ale právě o množství různých interpretací. A reproduktorové soustavy mohou promítat velmi různorodé záměry konstruktéra. Řešení jedné výhybky splňující nároky na kvalitní reprodukci může být vícero, a to dokonce s téměř shodnou základní frekvenční odezvou soustavy a pokaždé s jiným charakterem zvuku. Dynamické vlastnosti soustavy mohou odpovídat různým potřebám. Harmonické složky signálu jsou důležitou vlastností, na kterou se v oblasti teorie soustředí nulová pozornost. Velký vliv tlumícího materiálu (typ, hustota, umístění v ozvučnici) je v teorii nahrazen jedinou konstantou. Vyrovnaná frekvenční charakteristika je obrazem jednoduchého záměru, opomíjející jednotlivé složky signálu a požadavky lidského ucha.

Na první pohled by se mohlo zdát, že zkonstruovat reprosoustavu s přijatelnými akustickými vlastnostmi bude jednodušší, než postavit třeba zesilovač. Stačí přeci vybrat jen kvalitní měniče, vypočítat ozvučnici a navrhnout pomocí dostupných vzorců výhybku, jejíž komponenty jsou navíc zanedbatelným zatížením naší peněženky. Opravdu?

Vždyť na rozdíl od ostatních komponentů, podílejících se na zpracování signálu pracujeme nejen s elektronikou a schematickými znalostmi, ale s aplikovanou akustikou, což je obor nejen pro "domácí" zkoumání složitější, protože například využitelné simulace nedávají výsledky takové, jaké bychom si přáli a výsledky je třeba neustále korelovat s poznatky našeho orgánu - totiž ucha. Navíc je třeba si uvědomit hledisko vývoje oboru - definice parametrů umožňující jednodušší simulace, resp. alespoň jimi zčásti nahradit komplexní vlastnosti reproduktorů byla položena jen o něco málo více, než 20ti lety (1978! Thiele a Small).


Tak tedy:

Výkon soustavy: mnoho laiků poměřuje výkonnost soustavy jejím "výkonem", která je ve skutečnosti jmenovitým elektrickým příkonem či maximální zatížitelností, někteří "zkušenější" se soustředí na citlivost a spodní přenášený kmitočet. Jistě víte své, nicméně jistě stojí za to si v krátkosti a lidsky připomenout:
Uvažujme prostě rozumně: výškový reproduktor a je obvykle limitorem výkonu soustavy. Je však nutno mít na paměti, že výkon je soustředěn do basové složky a ochrana výškového reproduktoru je přímo souvislá s jeho odfiltrováním od nižších frekvencí. Proto (opomineme-li některá speciální řešení - tlakové reproduktory atp.) platí: čím subtilnější reproduktory, tím je z tohoto úhlu nutné věnovat umístění dělící frekvence a strmosti výhybky větší pozornost. Většinou platí - čím menší kalota, tím vyšší musí být dělící frekvence. Ta je u obvyklých (2, ale i 3 pásmových) hifi soustav umístěna do oblasti cca od 1.3kHz (- to je opravdu extrém - velmi nízko jsou děleny obvykle textilní kaloty od 38mm, titanové od cca 25mm) přes "klasiku" položenou do oblasti 2.5-3.8kHz (19 a 25mm kaloty) a subtilní či speciální výškové reproduktory vyžadující dělící frekvenci nad oblast 4kHz (10 či 14mm polymerové či kovové kaloty, piezoelektrické měniče).

Doporučené dělící kmitočty mnozí výrobci uvádějí, obvykle nám to jak vidno sdělí již pohled na velikost a materiál kaloty. K upřesnění máme k dispozici důležitý parametr, rezonanční frekvenci reproduktoru, který je odrazem ostatních dílčích vlastností elektroakustického měniče. Čím je hodnota nižší, tím je zatížitelnost větší, výhybka může být položena níže či její strmost může být mírnější. Samozřejmě, jedná se přeci o elektroakustický měnič s určitou (velmi malou) účinností, takže se nám nemalá část přeměňuje v teplo, které opět výkon reproduktoru dramaticky limituje. V současné době je používáno módní a účinné chlazení ferrofluidem. Všimněte si, že měniče s tímto druhem chlazení mají sice vyšší rezonanční frekvence (fs), než obdobné reproduktory bez ferrofluidu, ale mnohem menší impedanční "peak" na této frekvenci a vyšší zatížitelnost. Nicméně každá mince má dvě strany a v samotné konstrukci (jednodušších) měničů s ferrofluidem je dobře ukryto zjištění, že tyto reproduktory mají oproti svým standardním kolegům obvykle poněkud "zastřenější" projev, který je důsledkem mechanických omezení. Ten je pro odborníky zčásti viditelný na diagramu komplexního signálu zvaném "waterfall", který bývá méně vyrovnaný. Jenom se opakuji - každá mince má 2 strany.


U každého reproduktoru je velmi důležité znát jeho směrovou charakteristiku. Základní frekvenční charakteristika by měla sloužit jako prvotní vodítko, alespoň ti serioznější výrobci však uvádějí charakteristiku vyzařovanou 30, popř. 60° od přímé osy reproduktoru. Velmi důležitým aspektem v případě středového či středobasového reproduktoru je bod, kdy se charakteristiky od sebe oddělují (sice to není nijak definováno, ale vezměme v potaz hodnotu o více jak 3dB). Čím vyšší frekvence, tím je směrovost reproduktoru vyšší. Pokud bychom toto zanedbali, můžeme se dočkat při poslechu nepříjemných zjištění, a to i v případě, že frekvenční charakteristika v ose soustavy je "jako když střelí". Soustava může pak být velmi náchylná na vzdálenost a osu vzhledem k umístění posluchače a i v celkové zvukové produkci se mohou objevit nečekané nežádoucí efekty. Vidíte, to je první poznatek, že cíl "vyrovnaná frekvenční charakteristika" je třeba chápat poněkud komplexněji, než jako prostou čáru co nejméně se odchylující od nominální osy. I za tím je třeba hledat poznatek, že "rovná" soustava neznamená automaticky vynikající dojem z poslechu. Důvodů je více, ale o tom možná jindy (já nevidím důvod proč mírně neupravovat frekvenční charakteristiku soustavy pro blaho posluchačova ucha - to mi připadá jako zakazovat v divadle krátkozrakému brýle). I průběh výškového reproduktoru je třeba z obdobných důvodů sledovat (nejvyšší výšky).


2 pásmové soustavy střední třídy jsou řešeny dle celkem jednoduchých principů. Tyto i já doporučuji pro i pro pokročilejšího amatérského konstruktéra. Především bych zavrhl experimenty s nízkými dělícími kmitočty, a to z hlediska vyšších nákladů na prvky výhybky (velké hodnoty cívek) a obvykle i výškového měniče, větší možnosti přetížení výškového měniče a komplikovanější řešení výhybky. Subtilní kaloty nám také připravují mnohé nepříjemné překvapení (věřte, pro jejich zničení stačí opravdu málo). Takže zbývá se držet zlaté střední cesty a poohlédnout se po kalotách klasických rozměrů okolo 19-29mm. Zdali textil či kov, záleží na osobních preferencích. Materiál kaloty či membrány vnáší do zvuku svůj charakteristický témbr, s tím se nedá nic dělat - textilu jsou přisuzovány vlastnosti jako "jemný, teplý a sladký, kultivovaný a rozlišující barvy" a naopak "šustivý a rozmazaný", kovu v několika podobách (hliník, titan) pak "dynamický, znělý a jasný", ale také "zrnitý a cinkavý, prezentní". Existují samozřejmě i jiná řešení, pro tentokrát však vynechme drahé speciality. Vlastnosti vysokotónového reproduktoru samozřejmě ovlivňují i jiné konstrukční prvky (magnet, cívka a materiál a průměr vodiče, řešení stabilizace výchylky a tlumení rezonancí, tvar čelní fazety) - lze se však rozumně omezit na sledování základních parametrů (fs, E, kmitočtová charakteristika).


Vyznat se v nabídce výrobců vyžaduje notnou dávku zkušenosti, nicméně mohu alespoň obecně podat pomocnou ruku: české vysokotónové měniče jsou vhodné pro skutečné začátečníky pro svou láci, nedoporučuji však používat, pokud chcete být odměnění skutečně kvalitním zvukem. Mívají problémy s výstupní kvalitou a liší se parametry dvou typově shodných reproduktorů (pokud se něco změnilo, prosím, nechť mě výrobce upozorní). Velmi zajímavé jsou některé polské reproduktory Tonsil, jež nemají mnoho konkurence v poměru výkon/cena. Francouzské výškové reproduktory Audax nejsou tak vyhlášené, jako středobasové, avšak neodymiové (výkon/malá velikost) stojí za zvážení, klasické textilní kaloty 25mm pak znamenají velmi slušný standard. V distribuci jsou také měniče osazené kalotou na bázi polymeru (proč ne?). Vrcholem je samozřejmě piezoelektrický HD3P, svou cenou a specifickou konstrukcí je však pro nezkušeného konstruktéra nevhodný - a v podstatě neaplikovatelný do 2 pásmových soustav (zapomeňte na Vecteur Tierce). Taktéž francouzská firma Focal nabízí skvělé reproduktory (za poněkud méně skvělou cenu) s negativní kalotou (Shan Emotion, Focal.JMLab), s nimiž však není jednoduchá práce (vyžadují kompenzace). S německými reproduktory Visaton či Monacor nemám zkušenosti, jejich používání je sice rozšířené, ale v nijak světově ceněných aplikacích. Velmi zajímavé jsou naopak reproduktory Morel (obdoba Dynaudio). Nepatří však také mezi ty nejlevnější. Španělská továrna Beyma se pak soustřeďuje spíše na profi branži, i v její nabídce je však pár zajímavých měničů použitelných pro domácí aplikace. Největší mé doporučení pak patří skandinávským výrobcům, ať již je to Scan-Speak, Vifa či Seas. Vifa jako zástupce té levnější kategorie poměrem výkon/cena, Seas pro dostupnost na trhu a Scan-Speak hlavně díky své kvalitě. Tak, to jsou alespoň ty, které se, byť mnohdy s větším úsilím, dají v Čechách sehnat.


Ještě se v krátkosti zmíním o citlivosti výškových reproduktorů středních rozměrů. Při svém hledání toho správného typu vám asi neunikne, že hodnoty charakteristické citlivosti výškových reproduktorů pro hifi aplikace se pohybují v rozmezí od 89-95dB, nejvíce jich však naleznete s hodnotou 90-92dB. Vzhledem k tomu, že zde panuje další nedorozumění, že kvalita soustavy je snad úměrná její citlivosti, mnozí by se zaměřili na reproduktory z nejcitlivějších. Co se týká samotné vlastnosti "charakteristická citlivost", udávající výkonově-akustické možnosti reproduktoru (chápejte Sensitivity = Efficiency), je vždy záležitostí kompromisu mezi ní a výkonovými možnostmi zesilovače. A vzhledem k tomu, že pro středobasovou sekci milému konstruktérovi stejně nezbyde na výběr z reproduktorů o citlivosti max. 92dB(obvykleji 89-90), mnohdy je vysoce citlivý výškový měnič spíše na obtíž (nutno citlivost uměle snížit, aby se dosáhlo vyrovnaného průběhu soustavy). Nejlépe je zvolit tweeter o 1-2dB citlivější, než ostatních měničů.

A propos, jmenovitá impedance. To je samozřejmě hodnota spíše informativní, jelikož jde o jakousi (docela pochybnou) střední hodnotu. Mnohem zajímavější je sledovat hodnoty minimální impedance a činného odporu (Zmin, Re). Samozřejmě je možné kombinovat měniče 8Ω a 4Ω či použít oba (všechny) 4Ω. Proč si ale práci komplikovat? Hodnoty minimální impedance 4Ω reproduktorů či celé soustavy se mohou nebezpečně blížit kritickým hodnotám ovlivňujícím stabilitu zesilovače. Re (činný odpor) reproduktorů o Z=8Ω se většinou pohybuje okolo hodnoty 5.6-7.4Ω, u 4Ω pak okolo hodnoty jmenovité impedance, ale i méně. Zvláště pozor na paralelní řazení reproduktorů (např. uspořádání d'Appolito či push-pull).

Pokud nemáte možnost měření navrhované soustavy v různých fázích návrhu (v každém případě byste měli vlastnit simulační software, popř. přístup k "on-line" programům na Internetu a máte k dispozici vzorce, kalkulačku a jednoduchý multimetr), doporučuji jednoznačně návrh 2 pásmové soustavy osazené 8Ω měniči, popř. s výškovým 4Ω. Ti troufalejší se mohou pustit do 3 pásmové soustavy či použít středobasový reproduktor se zdvojenou cívkou (2x8Ω). Zapoměl bych skoro na 1.2-1.5V článek AAA pro ověření polarity (na označení výrobce raději nespoléhat).


Basový či středobasový reproduktor:
Je základem celé soustavy. Od jeho vlastností se odvíjí vše další: velikost boxu, charakter projevu, maximální dynamické možnosti, koneckonců i dosažitelná lokalizace a selekce výškového reproduktoru.

Všechny prvky, ze kterých je středobasový měnič zkonstruován, hrají důležitou, pro výsledek téměř rovnocennou úlohu: pevnost a tvar šasi, vnější závěs a jeho uchycení s membránou, vnitřní tlumící závěs, velikost magnetu a jeho uspořádání, provedení cívky, resp. celého "motoru". A samozřejmě tvar a materiál samotné membrány: Každý materiál má své specifické vlastnosti předurčující jeho možné použití. Nejklasičtější je samozřejmě papír, stále ceněný a v některých ohledech těžko překonatelný. Jeho nevýhodou je větší zkreslení, potlačované mnohdy různými impregnacemi, nástřiky a fóliemi zpevňujícími membránu. Velmi rozšířený je v současné době polypropylen v různých modifikacích - je relativně levným a univerzálním materiálem co do požadovaného charakteru zvuku. Polypropylen je tak možno spatřit jak v nejlevnějších, tak v drahých high-endových reproduktorech. Kov je také klasickým materiálem, který může mít mnoho podob od celohliníkové membrány po různé nástřiky ze slitin, např. magnesia. Ani ony však nemohou být prosty zabarvení zvuku. Všechny protichůdné požadavky kladené na vyzařovací membránu (např. vysoká pevnost a zároveň malá hmotnost) se promítají do snah konstruktérů o nalezení když ne ideálu, alespoň co nejvyváženějšího kompromisu (fiberglass, polyglass, kevlar a případné kombinace (papír/kevlar)). Nejsofistikovanější materiál dnešní doby je zdá se tzv. High Definition Aerogel firmy Audax. I on má však své "mouchy" (homogenita membrány, resp. výrobní postupy a náchylnost na vlivy prostředí).
Každý reproduktor zkresluje. Toto zlo je promítnuté do harmonických složek reprodukovaného signálu, a tudíž jde změřit v závislosti na kmitočtu. Průběh harmonických vám však málokterý výrobce dá k dispozici. Jednoduše se dá poznamenat, že měniče se zdůrazněnou 2. harmonickou mají "teplý" zvukový charakter, naopak se 3. (příliš) "ostrý".

Pozn. k velikosti ozvučnice: Parametr "Vas" (ekvivalentní objem) nám zjednodušuje představu o velikosti reálné ozvučnice - velké měniče mají Vas zhruba dvojnásobné reálné ozvučnici, u menších se (zpravidla!) objem dosažený výpočtem (Vb) blíží tomuto parametru. Opět se nedá říci, že výsledný objem získaný jednoduchou simulací (a to i s příhlédnutím k tlumení) je jednoznačně určující ideální objem soustavy.


Spodní přenášený kmitočet soustavy
A je to tu. Další docela slušná mýlka při sledování parametrů. Ruku na srdce, pokud sáhnete po prospektu na ty které bedny, dle čeho si uděláte první dojem (kromě fotky?). Obvykle se usuzuje - čím nižší je hodnota spodního přenášeného kmitočtu (který by měl být udán jako bod, kde klesá kmitočtová charakteristika 3dB pod charakteristickou hodnotu), tím lépe. Já tvrdím - omyl - tedy alespoň pro běžného posluchače, který soustavu umisťuje do svého obydlí. Nemluvím nyní o kvalitě basové složky a její dynamice, o které nám tento údaj také mnoho neřekne, ale o tom, že frekvence pod 50Hz se chovají v místnostech o standardních rozměrech obývacího pokoje velmi "záludně" a jejich vliv se jen tak nedá potlačit. Rozhodně nemá smysl honit každý Herz. Naopak je mnohdy vhodnější snížit objem soustavy oproti tomu, co vám radí jednoduchá simulace jako optimální. Reproduktor v (rozumně) menší ozvučnici má lepší dynamické vlastnosti než ve velké a při správném naladění bassreflexového nátrubku překvapí mnohdy lepší kvalitou a objemem basů, než reprosoustava o 10 litrů větší.


Ozvučnice
Také jistě víte o tom, jak mnoho se špičkoví výrobci soustav předhánějí ve speciálních konstrukcích ozvučnic. Všechny tyto snahy mají za cíl co nejvíce potlačit stojaté vlnění v prostoru ozvučnice a řídí se heslem "raději více malých rezonančních uzlů na vyšších frekvencích, než jeden velký o velké vlnové délce" a "každý ostrý úhel je špatný úhel". Další snahou je samozřejmě docílit co největší tuhosti ozvučnice.

Obávám se, že sebelépe vybavený a zkušenější amatér má k dispozici maximálně technologii ke zvládnutí klasického tvaru ozvučnice. Jistěže můžete experimentovat, ale pokud se rozhodnete pro komplikované řešení, musíte počítat s tím, že výsledek svého velkého úsilí může díky nepředvídaným vlivům, menší zkušenosti a nedostupnosti akustických simulací být tristní - mnohdy horší, než v případě dobře navrženého klasického boxu. Můžete zkusit třeba ozvučnici z keramické odpadní trubky o velkém průměru či betonový odlitek. Pokud chcete však zůstat při zemi, zbývají vám lehce obrobitelné materiály, jako je MDF, dřevotříska či překližka. Favoritem z hlediska akustických vlastností a zpracování je MDF deska. Dřevotříska je levnější alternativou, dle mého názoru však cenový rozdíl není tak velký, jako narůstající nevýhody. Vícevrstvá překližka je vhodnější - je sice dražší a vyžaduje více pozornosti při tlumení ozvučnice, ale zato je samozřejmě jednoduchá práce s povrchovou úpravou. Ať je již použitý materiál extrémně pevný, vnitřní zpevňující příčky jsou žádanou součástí ozvučnice.

Výpočet velikosti ozvučnice je třeba věnovat náležitou pozornost a je to námět na samostatnou kapitolu. Jen zopakuji, že konstruktér by neměl mít přílišnou snahu o co nejnižší přenášený kmitočet, ale o vyvážené dynamické vlastnosti soustavy. Nejspodnější část akustického pásma dodává akustický tlak, dynamické vlastnosti basové složky a její "objem" je však dílem oblasti 60-100Hz. Průběh do 300Hz určuje celkové rozlišení, resp. charakter celého "základu" soustavy. Dnešní moderní reproduktory jasně vyzývají k navržení ozvučnice typu bassreflex. Návrh výrazně ovlivňuje subjektivní dojem z poslechu může přivodit případné objektivní problémy. V okamžiku, kdy si budete jisti její velikostí (u simulace pozor - nezapomenout na "dumping factor", konstantu zohledňující pevnost ozvučnice, resp. systém tlumení uvnitř ozvučnice), přichází na řadu proporce. Při návrhu je třeba dbát několika poučení: a) zvolit nestejný poměr stran, b) zvolit vhodnou hloubku boxu - i vhledem k délce spočteného nátrubku (neměl by ústit příliš blízko zadní stěny). Větší hloubkou rozhodně nic nezkazíme. Výpočet a proporce uzavřené ozvučnice jsou jednodušeji definovány, na druhou stranu zbývá jen jediná cesta k případnému doladění (tlumení).

Při návrhu bassreflexového nátrubku je třeba v první řadě zvolit jeho vhodný průměr - z hlediska rychlosti proudění vzduchu uvnitř trubice, které ovlivňuje efekt a rozlišení v přenášené oblasti (resp. podíl žádoucích a nežádoucích efektů nátrubku). Není to tak složité - i některé demoverze programů (nalezněte třeba v bezedných archivech WWW) vás upozorní, že rychlost proudění je mimo toleranci. I zde však můžeme uplatnit zkušenost: pro menší soustavy (cca 7-20l) jsou vhodné nátrubky do průměru 5cm, do 40l pak 7-8 cm. Délka dle výpočtu bude vycházet od 4-20cm délky. Pro jiné délky pak přestávají platit obvyklá pravidla (vzhledem k blízkosti zadní strany soustavy; v případě mělkého nátrubku zase pozměněné vlastnosti proudícího vzduchu, resp. změna korekčního koeficientu). Tyto zkomprimované zkušenosti je možno využít, nicméně, prosím, netřeba ihned dělat "chytrého" při pohledu na jakoukoliv soustavu.

Pokud naladíme nátrubek na ve shodě s vypočteným rezonančním kmitočtem ozvučnice, bude mít největší možnou účinnost. Nic nám však nebrání dolaďovat délku dle potřeb a poslechových zkušeností. Tím je myšleno zkracovat ho, čímž budeme posouvat pracovní bod bassreflexu na vyšší frekvenci. Subjektivně to může znamenat zlepšení dojmu z oblasti basů i větší rozlišení či čitelnost. Nedoporučuji "jít dolů", použít delší nátrubek, můžeme tím přivodit velké mechanické, resp. fázové problémy reproduktoru, které v krajních případech mohou mít za následek poškození měniče.

Tlumením můžeme ovlivnit relativní objem ozvučnice a odezvu na nízkých kmitočtech. Přetlumená ozvučnice (paradoxně?, přemýšlejme) zvětšuje objem boxu. Důležitý je materiál tlumení. Na stěny se používá molitan, na vnitřní objem speciální materiál, který se liší pohltivostí. Je také několik způsobů vyplnění boxu. Například jeden je nechat prostor okolo bassreflexu zcela netlumený (kromě horní či spodní stěny). "Německý" styl, známý např. z kitů soustav zn. Visaton, je naskládaný materiál uvnitř ozvučnice, mající za smysl co nejvíce potlačit rezonance v jejich uzlech. Jiný způsob je vrstvení akusticky pohltivého materiálu na stěny s cílem potlačit vlastní zdroj rezonancí.
Věnovat pozornost by se mělo ostrým úhlúm způsobujícím nežádoucí difrakce, resp. rohům ozvučnice - a to samozřejmě i těch uvnitř. Můžeme je zaoblit.

Pro tentokrát konec. Zmíněná témata by jistojistě mohla zaplnit mnoho dalších stran. Případná čtenářská reflexe mi bude podnětem k sestavení pokračování.

Příspěvky [1]

  Stránky: 1

Chceš reagovat? Musíš se přihlásit.

Audioweb.cz » Teorie & praxe, download » Chcete opravdu postavit kvalitní reprosoustavy?

Podobná témata


~±«|»¼½¾²³&@µΩπØ$£