VNITŘNÍ odpor zesilovače je v převrácené hodnotě DF, tedy činitel tlumení zátěže, který už ale s ničím jiným nesouvisí.
ZATĚŽOVACÍ impedance /záměrně nepíšu odpor, protože reprosoustavy jaksi mají výhybky, žeáno/ je dána zatížitelností koncového stupně a dimenzováním zdroje, volně přeloženo mám-li výkonné koncové tranzistory /či několik párů paralelně, nebo sérioparalelně/, musím jim zajistit vzhledem k jejich vlastnostem odpovídající buzení a inverzi a co se týče zdroje, tak vzhledem k účinnosti AB třídy kolem 60% také patřičné dimenzování. Od těchto faktorů se potom odvíjí minimální zatěžovací impedance, počínající zpravidla na 2 ohmech, kdy ještě zesilovač a jeho výkonové prvky musí zůstat stabilní a ani v nejhorších pracovních podmínkách nesmí jejich pracovní podmínky opustit oblast SOA /safe operatig area/ a to ani při zkratu na výstupu - tak musí být prostě navržena elektronická ochrana. Nikdy nespoléhat na krátkodobou značnou přetížitelnost jak výkonových polovodičů, tak toroidních traf - prakticky vždy se to vymstí.
Existují zesilovače s výkonem 200W/2ohm, které mají tak velký vnitřní odpor, že jejich DF je např. pouze 20, skoro jako zesilovače s elektronkami a výstupními trafy /někdy i ty mají větší DF, závisí to na použitém stupni záporné zpětné vazby a na tom, odkud je napětí pro nfb odebíráno.
Na řádné dokurvení vlastností jinak slušného zesilovače stačí i blbě realizovaná výstupní tlumivka, blbě navržená DPS - těch faktorů je mnoho.