Úkrok stranou - volba aktivních součástek (lineární aplikace, zesilovače nf...)
Krom párování jde o to, aby ty součástky taky měly v rozsahu pracovních napětí co nejrovnější charakteristiky. Pokud se pracovní bod součástky pohybuje po nějaké trajektorii, je výhodné, aby byla co nejvíc podobná přímce. Hlavně u součástek, namáhaných velkým napěťovým rozkmitem může docházet k tomu, že se přibližujeme průraznému napětí, hodně zakřiveným částem charakteristik a jiným ošklivým jevům. Ono to sice může nějak fungovat (jako celek), zpětné vazby to nějak dotáhnou. Celkem častý jev může být to, že se u zesilovače objevují oscilace při okamžitém výstupním napětí vyšším než nějaká mez - prostě proto, že zesilovač je nějak stabilní pro pracovní body součástek, odpovídajících malému výstupnímu napětí (poblíž nuly) a při vyšším výst. napětí se něco dostává do zakřivených charakteristik, mění se třeba zesílení (o parazitních kapacitách nemluvě) a zesilovač se dostane za mez stability
Oscilogram výstupního napětí zesilovače, buzeného čistým sinem. Je zřetelné, že se rozkmitává jen při určité velikosti výstupního napětí.
Proto je vhodné volit součástky, které mají v rozsahu funkce v přístroji charakteristiky rovné.
Příklad: charakteristiky tranzistoru BF421 (Svislá osa je Ic, vodorovná Uce 10V/d, každá křivka je pro jiné Ib)
Příklad : charakteristiky tranzistoru řady KF.5.. (Svislá osa je Ic, vodorovná Uce 10V/d, každá křivka je pro jiné Ib)
Je vidět, jak se se stoupajícím Uce nad určitou mez Ic zvyšuje nezávisle na Ib
Tohle může být průšvih, pokud to poběží až k oblastem průrazu
Párování - závisí na pozici součástky a topologii zapojení, na některých zařízeních je to úplně šumák, na některých se dají dosáhnout špičkové vlastnosti, nebo podstatně zvýšit spolehlivost.