Téma: KUmBAjz (Visaton TIW300, AL170, TI100 a KE25SC)
Určení: 4pásmové sloupové reprosoustavy
Datum realizace: Leden 2009
Orientační cena: 62000Kč
Technická data: Bassreflexová ozvučnice, (šxvxh) 360x1650x440mm, Objem 150+21l, Příkon 200W, Citlivost 90dB, Frekvenční rozsah 25-30000Hz, Impedance 8Ω, Bassreflex ?Hz, MDF 28mm, Hmotnost 75kg
Autor: KUmBAjz
Jak to začalo
Postavit opravdu velké skříně mě napadlo již několikrát v průběhu mého pubertálního řádění s dřevotřískou v otcově nevelké, leč útulné truhlárničce. Avšak až po několika letech v zaměstání jsem se zmohl na pořádné osazení a pořádnou konstrukci. Vynechám-li první, řekněme "studijní" krůčky na poli "zaprášená Tesla z půdy, dřevotříska a luxol", první repro bylo již v dýze, dvoupásmo, dva basy TVM ARN-188 v "tandemu - tunel", 50 litrů, výškáč Tonsil. O rok později jsem opět s tátovou nemalou pomocí postavil třípásmo s kalotovým středem a výškou Visaton G25FFL, G50FFL a basem GF200. Objem 90 litrů, bassreflex. O další rok později jsem se rozhodl po prodání všech předchozích výtvorů došetřit a vyrobit vlajkovou loď. Už jsem zůstal u Visatonů, podle mě se neplatí za značku jako u většiny ostatních firem. Navíc je mi sympatické, že se s ničím netají. Jiní zatavují výhybky do plastu, aby náhodou někdo neviděl jak to tam mají, tihle naopak prodávají stavebnice a na webu najdete snad i značku sekretářčina toaletního papíru... Navíc koncem devadesátých let otec vyráběl jistý čas skříně přímo pro zastoupení Visaton, pana Rochelta z Mariánských Lázní, který "krám" bohužel pro nezájem (lepší je jít do Electroworldu pro domácí kino za 3499Kč...) musel zavřít před pár lety. Jejich bedny jsem tudíž občas slyšel a ze zvuku jsem tehdy, ještě jako náctiletý puboš, byl řádně odvařenej. Žádná Tesla v žádným objemu prostě takovej bas nezahrála - ani kdybych do tý cívky svedl hromosvoda a čekal na bouřku.
Od kutění k preciznosti
Podzim 2005 byl tedy na téma Atlas Compact MK5 N&N, největších fabrických beden Visatonu. Ovšem ty sériové nejsou podle mě moc hezké. S panem Rocheltem, který si mě po letité pauze ještě trošku pamatoval, jsme vyřešili výhybku, stavěl ji on, má na to ty jejich programy apod. a navíc rozumí proudu. Na čtyřpásmo bylo těch součástek tolik, že musel udělat středovýškovou sekci a basostředobasovou sekci zvlášť. Basák jsem nechtěl uprostřed skříně, ale nahoře a vše pod ním sestupně dolů. Je to vhodnější pro eliminaci stojatých vln, protože bassreflex a basák jsou de facto naproti sobě a proudění vzduchu je homogenější než když se tam uvnitř všemožně motá (prý, dle p. Rochelta).
Nakoupil jsem MDF síly 28mm, po týdnu gumování a přemýšlení nakreslil rys, výkres (jsem původně strojař). A pak po dobu tří měsíců na víkendy (kdy jsem makal prakticky ve dne v noci) dojížděl z Prahy, mého momentálního bydliště do Vrchlabí, do truhlárny. MDF nařezal, odýhoval, naformátoval, slepil, obrousil, osadil a ze zvuku se usadil...
Desky k sobě nejsou lepeny na tupo, v tomto rozměru bych nikdy nedocílil požadované přesnosti ve spojích a "čtvercovitosti, pravoúhlosti" skříně. Takže stejně jako křídlo, okna zapadá do rámu - falcem - (ty schůdky) zapadají všechny desky a výztuhy do sebe asi šestimilimetrovou drážkou. Korpus je lepený docela drahým lepidlem (asi 1000Kč/litr, název bohužel nevím), které zaprvé zůstává mokré po namazání asi hodinu (pro dva lidi tak akorát, aby stihli vše řádně namazat) a navíc pění. Když tuhne tak podobně jako montážní pěna na ukotvení oken do zdi atd. slušně nabyde svůj objem - leč nikoli silově, čili neroztáhne od sebe co nemá. Všechny mezírky jsou tak vyplněné a nikde nemůže nic vrzat.
4 pásma, 4 materiály
Dýha je indická jabloň, byl jsem pro ni kus pod Brnem. Docela dlouho jsem laboroval s jejím sesazením, aby kresba vypadala dobře. Čelo a záda jsou ze dvou zrcadlových kousků, boky dokonce ze třech. Po slepení jsme srazili na fréze hrany na 45°, dole asymetricky víc - ozdoba, narušení sloupovitosti. O lepení a dýhování by se dalo psát tak stránku, dvě...
Ozvučnice má o dvacet litrů víc než originál, chtěl jsem, aby to šlo třošku níž. Tedy pro papírový bas TIW300 150 litrů (celulóza prolévaná laky atd..., 300W sin, 600W peak, váží sedm kilo a magnet má průměr 180mm, dovolený hub membrány je 32mm!!, dělička 220Hz). Do dvaceti litrů hraje hliníkový AL170, dělička 1200Hz. Do 0.8 litru cinká titanový borec TI100 a celé dovršené výškáčem s keramickou (!) kalotou KE25SC, který navazuje na 4500Hz. Vše jsou repro nejvyšších řad, kterou Visaton vyrábí (taky jsem na to rok šetřil a další rok to ještě zplácel, páč fakt nekradu).
Podle výpočtů přímo od Visatonu jsou vzadu dva bassreflexy průměru 100mm délky asi tak 130, které jsem vyrobil z novodurové trubky, parádně zaoblené (dnes tam už dělají ohromný tunel přímo z mdf). Zkoušel jsem i delší a kratší, ale TIW300 je docela odolnej a tak mu je to tak nějak skoro jedno. U malého dvoupásma je bassreflex choulostivá věc, tady to tak není, zvuk se laděním nátrubku mění jen velmi lehce (i kmitočtový průběh).
Dráty, fén a ostříhané vlasy
Celý vnitřek byl nejprve tlumen jen dutým vláknem (opět od Visatonu), asi před rokem jsem však celé repro rozebral a pomocí chemoprénu vylepil 10mm tlustým molitanem. Stěny nyní nejsou tvrdé a neodráží zvuk, samozřejmě tlumící "vatelín" zůstal. Nahoře je velmi nadýchaně v prostoru nad basákem, za ním (na zádech za basákem jsou výhybky) a potom ve dvou lehce stočených válcích od basáku do středu výšky bedny. Opticky tlumení končí asi tak u výškáče, dole je "rezonanční komora", kde basy již jen získávají na síle. Středobas je tlumen úplně stejným principem, molitan a vlákno, ovšem po celém rozměru své ozvučnice, která je samozřejmě vidět na technickém výkresu. Pidikomůrka pro efektně hnaný TI100 (je na něm magnetu jako lejna pod koněm) je pouze vylepená molitanem zmíněné síly. Bedna celkově zlepšila zvuk a uklidnila se, o zvuku ale až na konci.
Obě bedny jsou zapojené QW - quattro wiring, čili česky, od zesilovače přes výhybku má každé pásmo svůj vlastní drát - dvoulinku. Kabelů jsem koupil padesátimetrové klubo. Dvoulinka je průměru 4mm, přičemž basový svazek je jí ještě 2x posílen - čili bednu živí celkem tři dvoulinky pro středobas, střed, výškáč a tři dvoulinky na bass. Od zesilovače tak vede svazek drátů, který by se dal vklidu použít jako startovací kabeláž pro LIAZku. V bedně samotné je stejně tlustý drát, přece jen od terminálu dole k výhybce nahoře je to kus. Od výhybek vedou opět dráty síly 4mm, ovšem posledních asi 5cm mají přiletované drátky měkké, tenčí a ohebnější - abych neurval kontakty na reproduktorech. Kablovácké dráty nejsou žádná sláva, vím, ale kdybych měl kupovat kvalitní drát k bednám v této délce (tehdy 50m/1500Kč), asi bych neměl na reproduktory samotné. Abych dráty vůbec nasměroval kam bylo uvnitř skříně potřeba, musel jsem je nahřívat zlehka fénem (který mi pak přítelkyně ucpala svými vlasy a spálila jej - tudíž jsem šel raděj na ježka, na nějž fén není potřeba).
Živitel ze staré školy
K živení toho celého používám zesilovač Sony TA-F707ES Esprit, nad ním byl jen o fous výkonnější 808ES. Koupil jsem ho v Pražském bazaru P-audio za 13000Kč nový, v roce 95 prý stával přes 40000Kč. Perfektní výkonná šťavnatá mašina, kovová, nádherně udělaná, 22.5kg, 2x 100W pro oba kanály řízené zároveň při 8Ω, 120W v normě DIN, při čtyřech ohmech 2x 140W a v DIN 2x 180W. Pro ten basák je to tak minimum, nějakej 2x 40W by si na té bedně v zatížení vybouchal kondíky a upálil trafo na toast... Chtěl bych pořádný nový zesilovač Vincent, ale 50 tisíc nemám. CD momentálně nemám dobré, avšak do měsíce budu pořizovat nejspíš Marantz SA7003, 7008 nebo Vincent CDS3, ale chtějí za to děsnou raketu... už delší dobu šetřím.
Zvuk - bicí ve zkušebně versus bicí v bedně
Mám rád mohutné a hluboké basy, prostě mám rád Pink Floyd a když pan Mason šlápl do bubnu nebo nedávnou rakovinou přemožený Richard Wright zasadil akord do varhan, musí vás to prostě usadit. Malá přesná dvoupásma uznávám, ale něco tam vždycky chybí. Jelikož vyhybku stavěl profík přímo od fabriky, můžu věřit, že graf opravdu sedí. Ta červená linka je měření s kompenzačním členem, ten tam nemám, takže platí černé křivky.
Vezmu-li to odspodu. Bedna umí v mé koberci, matracemi a tlustými závěsy odhlučněné místnosti, zahrát nějakých 25Hz s velkou intenzitou, 30Hz a výš už prakticky bez poklesu. Samozřejmě tento kmitočet zahraje i 170mm velký středobas třeba ve 40 litrech. Ale tohle má, pánové, opravdu koule. Tlak, který bedna vyvine je opravdu neskutečný, přitom ale fakt nejde o disco ubouchané basy. I při velmi tichém poslechu, večer v paneláku, tak máte měkké, hluboké, přesto přesně orámované a definovatelné basy, kontrabas zní jako by tu byl. Hrál jsem na bicí pár let, takže mám srovnání jak zní bicí ve zkušebně a bicí v bedně. Jsem spokojen. Kupříkladu rozeznáváte takové nuance, jako jestli bubeník beater (to je to kyvadlo, které bouchá prostřednictvím pedálu a vaší nohy do blány kopáku) nechává ležet na bláně, čili buben utlumí, nebo jestli jej nechá odskočit a basový buben tak nechá zahřmít. U druhé části pinkflojdí Another Brick In The Wall je slyšet jak se beater "odlepuje" na druhou dobu (mluvím o notách) od blány. Takové jemné zadunění. Za bubny jsem seděl, opravdu to tam bylo.
Středová část je celkově podle mě velmi přesná, jemná, ale prokreslená a detailní. Nehraju a nikdy jsem nehrál přes jakékoliv korekce a ekvalizéry. Zkrátka "source direct", čistý průchod. Virbl, rytmičák alias šroťák (ten buben, který má zespod struny a bubeník ho má mezi koleny) je slyšet velmi precizně.
Výškáč je jemný, ale když tam něco písknout má, tak to pískne. Celkově mají Atlasy sametový zvuk, jemný, ale pevný detailní a mnohobarevný. Je radost poslouchat plechově znějící Led Zeppelin, kde činel zní jako kus plechu, jazz - Dianu Krall, kde je klavír najednou před vámi a bicí někde vpravo vzadu, Pink Floyd The Dark Side od The Moon, kde je tlukot srdce opravdu tlukotem srdce. Vynikající je prostorovost. U dobře nasnímané nahrávky vnímáte, kde který muzikant stojí a jednotlivé nástroje vnímáte opravdu odděleně, jako byste neposlouchali nahrávku jako celek, ale jednotlivé muzikanty stojící někde kolem vás. Přechody bubnů jezdí vpředu do zatáčky, cinkání rajdového činelu vnímáte odjinud stejně jako hajtku, virbl nebo efektové činely. Jako když sedíte za soupravou, která vás obklopuje.
Baví mě pozorovat, jak je najednou každá nahrávka jiná. Jedna zní plechově, jiná hutně a umaštěně, další lehoučce a vzdušně. Vylézají najednou na povrch zvuky a hlavně bych zdůraznil zvuková zabarvení, kterých jste si předtím nějak neměli možnost všimnout. Důležité pro mě je, že Atlasy umí hrát opravdu velmi dynamicky a detailně i při velmi malé hlasitosti. Takže hraju tak, že už v pohodě slyším a užívám si, zároveň ani v paneláku neotravuju sousedy. Samozřejmě když tomu naložím, tak se dějí zlé věci.
Ještě bych rád upřesnil, že nejsem "basový typ", jak mohlo z článku vyznít. Leč bas je neméně hodnotná součást zvukového spektra a většina beden buď nebasuje, nebo naopak nesmyslně duní. Jako celek myslím je zvuk vyvážený. Samozřejmě takové B&W 801, které v páru přijdou +/- na 320000Kč, jsou asi jinde...
Nicméně. Každý máme své ucho. Co mě se líbí by jiného donutilo ke zvracení. Kdo by měl zájem si to přijet poslechnout ať se ozve (Praha 8), dveře jsou otevřené. Nebýt ale opět pomoci mého táty, nikdy bych takovouhle rakev sám ani nedostal na frézu. Takže díky táto (N&N v názvu je Nič a Nič, otec a syn - i když to zní komicky, spíš jako příkaz k demolici).
PS: Ten buben, kterej je snad na nějaký fotce vidět, je taky samodomo práce...