Myslím že to chápeme všichni celkem správně,jen se lišíme v tom co je nějaká reference a ve vnímání/nevnímání jemnějších nuancí. Já třeba cítím pokles u sebe v nejvyšší oktávě,kde mi dřív vadilo uplně všechno i ve velmi malé míře,dnes toleruji asi více, ale udržuji mozkové centrum v permanenci aby nezakrnělo tím že mám min 13 let možnost prakticky kontinuálně a pravidelně slyšet živý orchestr v sále, pak ten samý živě jak zní nasnímaný ve zvukové režii a pak ze záznamu.
Moje starost je mimo jiné to aby vše fungovalo a správně odpovídal pak i výsledný finální mix, který bude hrát správně (jak bylo zamýšleno) i na jiném než daném produkčním řetězci. Je to velmi zajímavé, kolik každý takový krok ubere nebo naopak i něco třeba přidá.
To pravé umění je vždy v míře citu zvukového mistra slyšet a jeho schopnosti zachovat vyváženost,ráz nahrávky a její atmosféru.Ti nejlepší vždy říkají že se snaží do toho sahat co nejméně a vyhovuje jim můj přístup že jim to chci maximálně umožnit. Muzikanti slyší v podstatě v této disciplíně prd,vnímají zvuk většinou uplně jinak.
Dále si myslím minimálně v žánru klasická symfonická hudba a akustické nástroje to minimálně u nás v republice dělají velmi kvalitní lidé o které je zájem i ve velkých zahraničních produkcích (není jich moc, ale ti co znám, využívají možností co jsou k dispozici v maximální míře). A zvuk co preferuji doma se od toho co slyším v práci tonálně nijak rapidně moc neliší i díky tomu si i kvalitní špičkově namíchané povedené záznamy mohu opravdu užít a nehonit se dokola za nemožným.
Pravdou ale je že na tublatance nebo ac/dc či Ricku Astleyovi toho asi taky nepoznám tolik, ale pořád stále dost na to, abych si alespoň nějaký názor udělal