To záleží, co od toho člověk potřebuje, resp. očekává, pro jaký účel. Nejen třída zesilovače rozhoduje, ale i kvalita skutečného zapojení a provedení.
A ještě co člověk, to trochu odlišný názor. Pokusím se prezentovat ten svůj, podotýkám nejsem příznivce ultrakvalitního hifi a v praxi provozuji ozvučování středních akcí.
Střet názorů v odpovědích může být docela zásadní
. Je to jak Paridův soud (ten nejkrásnější zvuk je z ?).
Třída A: energeticky velmi náročná, dnes zůstává především v oblasti elektronkových zesilovačů (kde se uživatelům líbí typické zkreslení)
Třída AB: rozumný kompromis, dnes dotažený k dokonalosti přenosu v kvalitních zapojeních. A naopak s pár součástkama už to spolehlivě hraje (zato nic moc kvalitně).
Třída B: v případě dobrého zapojení lze potlačit přechodové zkreslení tak, že uspokojí i středně náročné posluchače. Nejjednodušší zapojení.
Třídy zesilovačů A, AB, B a jejich stavbu zde na AW preferuje naprostá většina kutilů.
Třída H: je šikovné výkonové posílení třídy AB a B při menší spotřebě a nárocích na součástky (používá se v profi). Kvalitativně obvykle o trochu horší, než čistá AB nebo B
Tolik k analogovým zesilovačům. Určitě se zde rozproudí diskuse a můj názor bude doplněn nebo i zásadně zpochybněn
.
Třída D: Po zvukově katastrofických začátcích se prudce zlepšuje. Nicméně je to třída s největšími rozptyly kvality. Nejlepší jsou dnes užívány už i pro studiové monitory (kde se na nich zkoumá kvalita a věrnost nahrávky nástrojů a zpěvu). Výhodou je účinnost i 90 až 95 %, což je šikovné pro aktivní soustavy v profi, zesilovače se málo ohřívají. Velmi rozšířené užití je pro subwofery, na basových kmitočtech lidské ucho malé zkreslení (prý dokonce do jednotek %) neslyší.
podpoř provoz fóra