"bodový zdroj zvuku ..."
Právě ta snaha mluvit o bodu je zavádějící. Zvuk není žádný vyslaný paprsek z bodu, je to VLNĚNÍ. Zvuk je vytvářen a šíří se jako vlnění a podléhá zákonům vlnění.
Stejný nesmysl je, když radioamatéři třeba u krátkých vln mluví o "rádiových paprscích". Rádiové vlny jsou také vlnění. A také se šíří a podléhají zákonům vlnění.
Zvuk nikdy nevzniká v jednom bodě. Stejně jako nikdy neuděláte bodový vysílač rádiových vln. Je to vlnění a jako vlnění se to chová i šíří.
---
"prostor s blízkými i vzdálenými odrazy, dozvukem atd"
Tedy dochází k interferenci vlnění, nic jiného to není.
---
"Při živém poslechu samotného nástroje je mikrofon nahrazen uchem a všechno ostatní odpadá."
Jenomže ten mikrofon prostě nemá vlastnosti ucha. Ucho se více podobá anténě než mikrofonu - je to prostorově rezonující prvek, který na svých plochách má různé zvukové odrazy a změny fází. Vnitřek ucha před bubínkem má svou rezonanci, Eustachova trubice dělá horní frekvenční propust, atd. atd. Ve vlastním sluchovém ústrojí pak je předzesilovač a následný snímač provedený rezonancemi - tedy v zásadě mechanický rozklad spektra Fourierovou transformací.
Ucho jednoduše využívá toho, že zvuk je PROSTOROVĚ rozložené vlnění a ucho je podle toho modelováno. Časovou složku nevnímá moc přesně, protože na to je rychlost šíření signálu v nervech moc pomalá.
U mikrofonu se naopak tváříme, že zvuk je pouze ČASOVĚ rozložené vlnění, tedy snímáme něco jiného, než ucho.
Rozdíl je, že v celé elektroakustice se tváříme, že zvuk nemá prostorovou složku, že je to "bod", a snažíme se sejmout v "bodě" přesnou časovou charakteristiku zvuku. Nijak neřešíme, že třeba v každém reálném prostoru nastávají rezonance, či naopak útlumy na určitých frekvencích - a každý sensor v daném bodě má pak upravenou charakteristiku vlivem prostoru.
Příroda, tedy i lidské ucho, takové nesmyslné úvahy nedělá, a vychází z toho, že zvuk je vlnění rozložené v prostoru, a celý sensor podle toho navrhla. Lidské ucho tedy vnímá prostorovou charakteristiku zvuku - proto jsou také uši dvě, a proto má boltec takový tvar, aby různými odrazy dokázal tu prostorovou složku vnímat.
---
"Ty dva výsledky přeci nikdy nemůžou být stejné, bez ohledu jak kvalitní techniku používáte."
Nemohou, protože zvuk je funkcí času a prostoru. A v elektroakustice se tváříme, že zvuk je pouze časová charakteristika. A náznak prostoru děláme snímáním ve 2 bodech a říkáme tomu stereo. Jenomže to je tak "věrný prostor" asi jako kdybychom zvuk v časové charakteristice sejmuli ve dvou frekvencích (ostatní smazali) a říkali tomu zvuk.
Technika se jednoduše tváří, že prostor ve zvuku neexistuje. A proto nemůže být kvalitní.
Všechny ty debaty o mezním kmitočtu zesilovačů jsou o tom, že každý člověk s nezkaženým uchem cítí, že ve zvuku z reproduktorů něco chybí. Nedokáže to pojmenovat. A idea - zvuk nemá prostorovou složku - je tak zažraná, že ho ani nenapadne tímto směrem přemýšlet. Ale slyší, že to něco chybějícího je ve výškách. A že když se zvýší horní mezní kmitočet zesilovače nebo zdroje, tak vnímá, že namísto 90 % divného ve zvuku je ten zvuk divný už jen z 89,999 % - a jde na slepou cestu zvyšování horní frekvence. Technika ale nemá handicap ani tak v horní frekvenci, ale v chybějící prostorové složce zvuku, což je naprosto neoddělitelná součást zvukového vjemu.
---
"Na druhou stranu můžu říct, že i přes všechna fyzikální omezení se dá dosáhnout velmi slušného výsledku, k tomu ale vede dlouhá cesta. Nejednou jsem se podivil jak i to zatracené CDčko umí zahrát. Pár takových nahrávek je. Jenže ty netvořili žádní břídilové, jak se často ve show-byznysu děje."
To umí, ale prostě reálný zvuk to není. A ty nahrávky jsou o tom, jak to realitě přiblížit.
Ale existuje hnusné jednoduché bulvární řešení, dnes často používané. Vyhodit prostorovou složku. Ta není důležitá na basech, a tak prostě použít přebasovanou nahrávku, přebasovaná sluchátka a přebasované reprobedny. A ideálně zrušit dynamiku, tedy srovnat amplitudy zvuků do stejně vysoké lajny, aby ucho bylo dezorientováno a nebylo sto vnímat prostorovou složku.
Dokud technika nebude přemýšlet nad prostorovou složkou - uděláte hezký výsledek, ale od reality vždy strašně vzdálený.
---
"V 60. letech dokázali udělat špičkový zvuk na 12 vstupových elektronkových mixpultech které měly korekce basy/výšky a zkreslení 5%. To nasypali na 4-stopý magnetofon a z toho to pak smíchali do mona. Při poslechu těch nakrávek nejeden zvukař čumí s otevřenou hubou, protože to dnes se všemi těmi udělátky a 48 stopami na pultu není schopný vytvořit. Čím víc krabiček tím víc možností nastavení a hlavně možností něco podělat."
Protože, znovu se opakuji, protože není důležité mít 0,0001 % linearitu zesilovače, ale prostor. A ten zvukař z doby elektronek ještě trénoval uši na reálném zvuku jako mladík - a tak své nahrávky dělal co nejlépe vzhledem k nim. Dnes zvukař automaticky od malička poslouchá elektrozvuk, a tak ani neví a netuší, jak reálný zvuk má správně znít.
---
"Když jsem začínal tak mi jeden moudrý člověk řekl větu které jsem tehdy moc nerozumněl: Když máš dobrej aparát, tak nejlepší nastavení korekcí je v poloze bypass."
Já to praktikuji stejně, dokonce když stavím zesilovač, tak nemá korekce.
---
"Největší problém jsou lidé na konci, kteří v 90% nemají představu o tom jak zní neamplifikovaná akustická hudba a jak by to tedy mělo hrát. Hifisti jsou na tom úplně stejně. Pokud se poslechové testy dělají s takovými lidmi, není divu že MP3 hraje tak jak ji známe..."
Nevědomky jsem to také napsal o kousek výše. Je to o tom, že pokud posloucháte reálné zvuky, pak slyšíte strašně moc. Já si třeba nedokáži představit, že bych dělal elektro-hudbu, přesněji jenom tu. Protože jednoduše ta technika to umí jen napůl.